Základní škola Dobrá, p. o.

  Zpět na výpis článků

Stopy, které nezmizí: Auschwitz – Birkenau očima deváťáků

Stáli jsme tam a měli pocit, že se nám zastavil dech. Ne proto, že by byla zima – i když byla v ten den krutě mrazivá – ale protože jsme najednou stáli na místě, o kterém jsme si celý prosinec v rámci Projektu Holokaust vyprávěli, četli, sledovali dokumenty, pracovali s různými historickými prameny a přemýšleli, jak je možné, že se něco takového vůbec stalo. Najednou jsme byli v Auschwitz. Ne jako turisté. Spíš jako ti, kteří se snaží pochopit, co se dá pochopit jen těžko.

Na začátku projektu  jsme to brali jako další školní téma. Jenže postupně se to měnilo. Při probírání konference ve Wannsee nám poprvé došlo, jak chladně a úředně se dá rozhodovat o lidských životech. Jako by šlo o nějaké tabulky, ne o lidi.

Aktivity, které jsme dělali, nás donutily přemýšlet jinak. Nešlo jen o fakta, ale o příběhy. O konkrétní tváře. O rodiny, které měly sny, plány, obyčejné starosti – a pak už nic. Dokumenty a filmové úryvky byly těžké. Ne kvůli brutalitě, ale kvůli tomu, že to nebyl film. Byla to realita. A ve chvíli, kdy k nám přišel pan kronikář Vojkovský a vyprávěl o pamětnících z našeho regionu, uvědomili jsme si, že to není jen „někde daleko“. Týká se to i míst, která přece známe. Lidé, kteří tu žili, chodili po stejných cestách jako my.

Teprve ve chvíli, kdy jsme stáli mezi baráky v Birkenau a mráz lezl až za nehty, nám naplno došlo, jak kruté musely být zdejší zimy. Měli jsme na sobě teplé bundy, rukavice a čepice, a přesto jsme se třásli zimou. A v té chvíli jsme si uvědomili, že lidé, kteří tady žili a umírali, neměli nic z toho. Jen tenké hadry, hlad, nemoc a každodenní strach. Ten mráz nám najednou připadal jako další svědek – tichý, ale neúprosný.

Jakmile jsme procházeli bránou s nápisem „Arbeit macht frei“, měli jsme takový zvláštní pocit. Všechno působilo tichým, prázdným dojmem, ale zároveň jako by tam pořád něco bylo. Ne duchové, ale vzpomínky. Viděli jsme kufry se jmény, boty a botičky, dětské oblečení, hromadu hrnců. A najednou jsme si uvědomili, že každý ten předmět patřil někomu, kdo měl svůj život. Kdo měl rodinu. Kdo musel mít strach. Nejhorší bylo uvědomit si, že to nebyla náhoda. Že to někdo naplánoval. Že to navíc někdo považoval za správné.

Po návratu, během hodiny dějepisu, jsme se bavili o tom, co bychom vzkázali budoucím generacím. Dlouze jsme diskutovali. Aby si dávali pozor na nenávist, která začíná nenápadně – slovem, posměchem, předsudkem. Aby si uvědomili, že svoboda a lidská důstojnost nejsou samozřejmost. Že se mohou ztratit rychleji, než si myslíme. A hlavně: aby nezapomněli a aby věděli, kam může vést lidská lhostejnost. Aby si připomínali konkrétní lidské příběhy. Aby se to již NIKDY neopakovalo.

Z Osvětimi si neodvážíme žádný suvenýr. Odvážíme si pocit odpovědnosti. A taky vědomí, že některé věci se nedají pochopit úplně, ale MUSÍ se připomínat.

Možná jsme „jen deváťáci“, ale myslíme si, že právě my musíme být ti, kdo budou jednou říkat: Tohle už nikdy nedovolíme.

Zpracovala Mgr. Magdaléna Dordová

 

,

---

Vloženo: 9. 2. 2026